Zpověď

Jsou lidé, kteří chtějí už od mládí spasit svět. Učinit jej lepším. Mají svoji představu utopie. Já takový nikdy nebyl. Ano, pomáhat lidem jsem bral jako plus, že to dělám pro dobrý pocit. 

A teď tu jsem, v minulosti slaven jako zakladatel společnosti blížící se ideálu, poté zatracován, když se objevily problémy a znovu vynášen do nebe, když se vše srovnalo. Bylo to jako na moři při bouři. Vlny se pomalu zklidňovaly. A nakonec jsem si zvykl na myšlenku, že mírumilovná společnost, plná krásných inteligentních lidí, je i moje dílo. S radostí stárnoucího pošetilce jsem se díval, jak se vývoj ubírá k lepšímu, jak se nejhorší strasti lidstva pomalu vytrácejí.

Nakonec jsem i já uvěřil v utopii.

A nyní se má víra rozbila na tisíc střípků. Budu znovu zatracován. Vím to. A tentokrát po právu.  Opravdu za to mohu. Vše, co jsem stvořil, se blíží zániku. Možná něco z lidstva přežije. Možná… Ale i když ano, vrátí se ne o generace, ale spíše o staletí, možná i tisíciletí zpět.

Když vše začalo, byl jsem mladý, nadšený pro vědu. Chtěl jsem všechno, hodně vydělávat, cestovat, užívat si, dosáhnout uznání.

Ano byl jsem cílevědomý, arogantní a vše jsem věděl nejlépe, jako všichni mladí. Táta vyl vesnický lékař. Na nákupu se ptal starých babiček, jak se cítí. V hospodě s úsměvem nabádat štamgasty, že to nemají s pivem přehánět, zatímco s nimi hrál karty.

Já takhle nechtěl skončit, ale medicína ve mně ulpěla už od malička. Velké město, moderní obor spojený s genetikou, reprodukční medicína.

Už tehdy za mého mládí měla společnost potíže. Války ve vzdálených zemích, chudoba, zvětšující se rozdíly mezi sociálními vrstvami, to jsem vnímal jen okrajově. Co jsem vnímal hodně, byla vysoká neplodnost. Bylo to oborem, který jsem si zvolil. Rodilo se málo dětí a nebylo to jen staršími rodičkami, rozvody a rozpadem rodin. Opravdu přibývalo lidí, kteří se nemohli stát přirozenou cestou rodiči.

Já pomáhal těm, kteří měli v rodině dědičné choroby. Odstraňoval jsem špatné geny a nahrazoval je dobrými.

Ale bylo to pro mě málo. Chtěl jsem toho dělat více.

Jednou mi čtyřicetiletá žena řekla, že by nevadilo, kdyby dítě bylo inteligentnější, nemělo velký nos. Odmítl jsem. Ale tak mi to nedalo. Proč nepřidat dítěti trochu inteligence?

A pak jsem měnil i jiné geny. Kdo by nechtěl mít inteligentní, krásné a úspěšné dítě? Nejprve těm, kdo si o to řekne – bylo jich čím dál víc. Nějak se to rozneslo, i když všichni tvrdili, že budou mlčet. Po té všem.

Trvalo to skoro patnáct let. Mnou stvořené děti již byli ve škole, rodiče na ně byli pyšní. Celé ty roky jsem měnil více a více genů. Pečlivě jsem sledoval narozené děti, zdokonaloval sady genů. Můj výběr byl pečlivý a opatrný.

Až jednou se mi to nevyplatilo. Jeden gen sebou k talentu nesl i mírnou vadu řeči. A následovala žaloba. Vše se dostalo na povrch.

V té době už bylo už jen každé třetí dítě počato přirozeně.

Určitě jsem nebyl sám, kdo takové věci dělal. Jen u mě to prostě prasklo. Stál jsem si za svým, že mi šlo o dobro dětí. Poukazoval jsem na úspěšnost narozených dětí. Zjistili, že to nejsou zrůdy, ale obyčejné šťastné děti, inteligentní, zdravé, hezké.

To, co se dělo po tom šlo trochu mimo mé. Nazývali to bitvu etiky, hraní se na boha, zahrávaní si s přírodou.

Nakonec jsem nějakou formální kličkou unikl. Já už jsem veřejnost ani nezajímal. Vše e točilo o diskusi, jestli by něco takového nemělo být dovoleno. Několik let se do sebe pouštěly dva nesmiřitelné tábory. Když v několika okolních zemích byla takováto manipulace s geny povolena, se u nás konalo referendum.

O vlásek jsme tuto změnu přijali i my. A najednou jsem byl znovu za hvězdu. S týmem odborníků se to rozjelo ve velkém. Ze starého týmu zbyla jen Anna, embryoložka. Měla vždy výborné výsledky a hlavně klidnou povahu.

Další roky byly plné práce a úspěchů. Veřejné mínění se uklidnilo a až na občasné výkřiky od církví, nebo radikálních vědců byl klid. Média se zaměřila na neokoukaná témata. Řešil se rozpad rodin, pomoc chudým státům, klimatické změny.

Jak děti nové doby, jak je často nazývali, rostly, ukázaly se další problémy. Inteligentní děti potřebovaly jiné vzdělávání. Jejich rodiče je často nezvládaly. Spolu s rozpadem rodin na výchovu zůstával jen jeden rodič.

Znovu začali vinit mě. Neoprávněně. Nemyslím si, že by to byla moje vina. Podle mě by se to stalo i tak, jen možná trochu později.

Příliv žadatelů to však nezastavilo, ba naopak se zdálo, že spíše sílí.

A co společnost? Založily se nové školy, většinou internátní pro nadané.

V dalších letech, došlo k překotnému vývoji vědy. A ne jen vědy. Ekonomická situace se zlepšovala. Společnost pamatovala i na slabší. Kdo nechtěl, nemusel pracovat. Jen neměl tolik výhod. Někteří říkali, že se blíží komunismus, já osobně jsem měl raději výraz utopie.

Nejprve jsem si nepokojů nevšiml. Bylo to až po té, co mi Anna oznámila, že je těhotná. Nebyli jsme partneři, na to jsme byli příliš zaměstnaní. Já to bral spíše jako zpestření života, ale až tehdy mě došlo, že Anna ne. Byl jsem vzteklý a nedokázal jsem jasně přemýšlet. Vzal jsem si volno a na několik dní se zašil u známého v jeho bytě, když on odjel na dovolenou. Hodně jsem se díval na televizi, chtěl jsem rozptýlení. Místo toho jsem si všiml, že různé debaty jsou plné témat o rozdílech lidí přirozeně počatých a dětí nové doby. A v tom mě to napadlo. Mé dítě, na tu představu jsem si už začal zvykat, bude také patřit do méně úspěšné kategorie.

Chtěl jsem Annu přesvědčit, ale nenechala se. Nechtěla o tom ani slyšet. Dokonce chtěla i odejít, kdybych něco takového znovu navrhl. Zjistil jsem, že to nechci. Vídali jsme se málo, ale bez ní už jsem si život nedokázal představit.

Miloval jsem ho od první chvíle. I přes nedokonalosti. Když nastoupil do školy – obyčejné, do školy nadaných se nedostal, začali jsme uvažovat o dalším dítěti. Tentokrát jsem prosadil genetické vylepšení.

Anna chvíli vzdorovala, ale nakonec přikývla. Měli jsme z holčičky velkou radost.

Společnost vzkvétala a já byl pyšný, že jsem na to měl také podíl. Bylo vyřešeno mnoho problémů třetího světa. S blahobytem, který se šířil po celé Zemi ubylo válek. Malé šarvátky byly snadno vyřešeny brilantní diplomacií. Někteří lidé stále odmítali genetické změny u svých dětí. Ale bylo jich málo a nikdo jim v jejich rozhodnutí nebránil. Vznikaly i města složená jen z těchto lidí. Ty se však za několik let rozpadaly.

Syn mě v pubertě vyčetl, že také nemá ty správné geny, jak říkal. Ale pak se s tím smířil, nebo alespoň o tom nemluvil. Hodně cestoval a někdy mi připadalo, že nedělá nic pořádného a jen mrhá životem. Dcera nám dělala jen radost. Šla v mých stopách a nakonec jsme pracovali spolu.

Už s jejím nástupem jsem si připadal starý. Když jsem pak nebyl přizván do nového projektu a ona ano a rozčiloval jsem se nad tím, vylezlo z ní, že mě v práci nechávají jen kvůli sentimentu.

To mě dorazilo. Zasekl jsem se a stáhl. Chtěl jsem odpočívat, žít a užívat si. To co jsem celý život nedělal, protože jsem moc pracoval. Ale nešlo to. Neuměl jsem to, shon a stres z práce mě paradoxně chyběly.

Začal jsem chápat svého syna. Mohl si užívat výhod vyspělé společnosti, ale pro práci nebyl dostatečně talentovaný. A tak utíkal sám před sebou jako já.

Epidemie, která vypukla, byla z počátku jako ostatní. Nemoc se rychle rozšířila. Na léku začali procovat odborníci a vypadalo to, že tak jako u jiných epidemií vše skončí nenápadně.

Lék našli, ale zabíral jen u některých lidí. Hledali další lék a zatím se epidemie rozšířila po celé planetě.

Na lék reagovalo 60 procent lidí, jejichž geny nebyly modifikovány. A pět procent dětí nové doby. Až když začala kolabovat celá společnost jsme si uvědomili, že děti nové doby už nejsou menšinou.

A tak jsem tu. Dívám se jak se vše hroutí. Dcera jako lékařka se nakazila mezi prvními. Po boku mám ženu stejně vyděšenou jako jsem já a syna, který hrdinsky říká, že se o nás postará.

Naživu zůstali staří lidé a ti, kteří celý život nepracovali a nemají o chodu společnosti ponětí.

Mám pocit, že syn se po dlouhé době se cítí naživu a vidí smysl života.

Dívám se z okna na město bez světel a vidím jen konec utopie. Utopie, kterou jsem pomáhal stvořit. 

Autor: Marcela Valouchová | čtvrtek 15.12.2016 7:20 | karma článku: 9,45 | přečteno: 191x
  • Další články autora

Marcela Valouchová

Probuzení - Přípravy

"Nevíš?" Starší muž se díval na mladšího ochránce. "Ani intuice ti nic neříká?" Mladý muž vzdychl. "Je to nejednoznačné. Na pověstech z planety něco bude. Změnila ji."

11.6.2021 v 8:00 | Karma: 5,60 | Přečteno: 127x | Diskuse| Poezie a próza

Marcela Valouchová

Probuzení - Zahrady

Zamračila se. "Víš o mě všechno?" "Očividně ne." Usmál se. Pak zvážněl. "Je to součástí bezpečnostního protokolu poznat ty, co přijdou na palubu. Co je jejich slabost, co přednost."

28.5.2021 v 9:00 | Karma: 6,02 | Přečteno: 116x | Diskuse| Poezie a próza

Marcela Valouchová

Probuzení - Nový domov

Cesta nahoru byla hrozná. Houpal se jí žaludek ještě čtvrt hodiny po přistání. Připadala si pomačkaná zevnitř i z venku. Zato Prima vypadala odpočinutě a svěže. Hned se seznámila s průvodci. Smála se a vtipkovala.

7.5.2021 v 9:00 | Karma: 7,67 | Přečteno: 194x | Diskuse| Poezie a próza

Marcela Valouchová

Probuzení - Vánek

Tento diplomat se Alexovi docela zamlouval. Nebyl tak povýšený, jako ostatní, které potkal. I když určitý odstup si také držel. Alexov byl ochránce. Byla to poměrně nová profese centra.

16.4.2021 v 9:00 | Karma: 4,46 | Přečteno: 86x | Diskuse| Poezie a próza

Marcela Valouchová

Probuzení - otec

Místnost kterou dali Ale k bydlení byla zařízená pohodlným krásným nábytkem. Vše bylo rovné čisté a jistě vyrobené stroji. Bylo tu spousta přístrojů o nichž ani netušila na co jsou. Seděla na jedné ze dvou světle modrých pohovek.

2.4.2021 v 9:00 | Karma: 8,87 | Přečteno: 201x | Diskuse| Poezie a próza

Marcela Valouchová

Probuzení - město

Jídlo nemělo pořádnou chuť ani vůni. Snědla jen trochu a stáhl se jí z něj žaludek. Mladá žena, která jí ho donesla se usmála. "Musíš mít hlad. Jez, jídlo ti pomůže uzdravit se."

19.3.2021 v 9:00 | Karma: 7,44 | Přečteno: 209x | Diskuse| Poezie a próza

Marcela Valouchová

Probuzení - Sny

Ležela na měkkém mechu vydávajícím omamnou kořeněnou vůni. Motala se jí z ní hlava. Ale to nebylo to jediné, z čeho se jí motala hlava. Bylo to z reje postav kolem. Napůl lidské, napůl ptačí bytosti se míhaly kolem.

5.3.2021 v 9:00 | Karma: 6,25 | Přečteno: 103x | Diskuse| Poezie a próza

Marcela Valouchová

Probuzení - Cesta zpět

Napadlo ji řešení. Poddat se přírodě, ne tak jak na začátku, ale o trochu měně. Vědomě kontrolovat to kam jde, ale ne to co dělá. Bude pozorovatelkou sebe sama. Jen to chce něco, co ji udrží při smyslech.

12.2.2021 v 8:00 | Karma: 5,66 | Přečteno: 119x | Diskuse| Poezie a próza

Marcela Valouchová

Probuzení - Venku

Probrala se. Netušila kde je a co se s ní děje. Zoufale ji chyběl kyslík a kolem byla nazelenalá průzračná voda. Začala hýbat rukama a nohama. Hrdlo a plíce měla jako v ohni.

29.1.2021 v 8:00 | Karma: 7,74 | Přečteno: 200x | Diskuse| Poezie a próza

Marcela Valouchová

Probuzení - Divočina

Běžela nejprve rychle. Chtěla být co nejdříve pryč. Ani nevěděla kdy ztratila boty. Jediné co si pamatovala byla kuchyň, kde stála a věděla, že musí pryč.

15.1.2021 v 8:00 | Karma: 7,69 | Přečteno: 258x | Diskuse| Poezie a próza

Marcela Valouchová

Probuzení - Legendy

Pokračování příběhu dívky z Probuzení. Dovíte se trochu více o světě, kde se narodila a žije. Snad se bude líbit.

1.1.2021 v 9:00 | Karma: 6,31 | Přečteno: 173x | Diskuse| Poezie a próza

Marcela Valouchová

Probuzení

První část fantazie o (ne)obyčejné dívce. Zatím nevím kam mě příběh zavede. Takže. Bylo nebylo, na jedné z planet vzdálené sluneční soustavy.

11.12.2020 v 8:00 | Karma: 6,18 | Přečteno: 164x | Diskuse| Poezie a próza

Marcela Valouchová

Karanténa - povídka

Toto je povídka, kterou jsem napsala před několika lety. Myslím, že se k současné situaci hodí. Není to předpověď, jen fantazie.

1.4.2020 v 7:30 | Karma: 8,08 | Přečteno: 187x | Diskuse| Poezie a próza

Marcela Valouchová

Soumrak globalizace

Jaký bude svět po pandemii? Mnoho lidí se nad tím zamýšlí. Zda přijdou další epidemie, zda budeme cestovat. Zůstane svoboda, nebo nastoupí totalitní vlády? Co bychom měli změnit, aby se to nestávalo? Jde to vůbec?

27.3.2020 v 7:30 | Karma: 11,96 | Přečteno: 334x | Diskuse| Poezie a próza

Marcela Valouchová

Jaro

Jen malý kousek mé fantazie. Který snad bude mít pokračování. Snění o jných světech o odvaze žít i bojovat hlavně sám se sebou.

4.3.2020 v 6:30 | Karma: 6,17 | Přečteno: 105x | Diskuse| Poezie a próza

Marcela Valouchová

Imp

Hodil tašku na postel a sesul se vedle ní. Byl unavený. Místo tramvají šel ze školy pěšky. Vlastně běžel. Měl takový vztek, že nemohl v klidu sedět. Cestou se vztek změnil v pocit hořkosti, nespravedlnosti a únavy.

19.7.2019 v 7:20 | Karma: 14,24 | Přečteno: 338x | Diskuse| Poezie a próza

Marcela Valouchová

Svědění

"Poškrábala jsem se v ohbí lokte. Vedle vystouplé žíly, která se líbila sestřičce u doktora, vždy když jí odebírala krev. Naposledy to bylo před dovolenou. Ježíši, jak to svědilo.

24.5.2019 v 7:20 | Karma: 11,17 | Přečteno: 623x | Diskuse| Poezie a próza

Marcela Valouchová

Rozmarýny

Spěchala. Měla strach, že dítě ve vaku na zádech začne brečet. Nesmí ho nikdo slyšet, poznali by to. a zároveň ji děsilo to, že se zatím nijak neprojevilo.

25.4.2019 v 7:20 | Karma: 9,11 | Přečteno: 289x | Diskuse| Poezie a próza

Marcela Valouchová

Svět venku

Svět venku. ********************************** Den a noc rozeznávám jen podle intenzity světla. Rozdíl není velký.

28.3.2019 v 7:20 | Karma: 7,03 | Přečteno: 143x | Diskuse| Poezie a próza

Marcela Valouchová

Sen o budoucnosti

Ten sen mě provázel již od dětství. Byl pokaždé trochu jiný, a přesto pocit z něj byl stejný. Nadšení z překrásné podívané zakončilo probuzení v záplavě potu a strachu.

8.3.2019 v 11:20 | Karma: 6,37 | Přečteno: 155x | Diskuse| Poezie a próza
  • Počet článků 176
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 258x
Čerstvá čtyřicítka, máma od mrněte, snílek. Holka, co ráda sportuje, maluje, čte, chodí po horách a píše povídky.

Seznam rubrik