Víla

Teplý vítr jí ovíval. Cítila ho na celém těle jako laskavé pohlazení. Stála na skále nad údolím. Pod ní byly vzrostlé stromy, z nichž dýchala uplynulá staletí. Stmívalo se. Dívala se na západ slunce. 

Obloha byla zbarvena do červena. Ze slunce již zbýval jen malý kus na obzoru. 

Nadechla se vzduchu prosyceného vůněmi vlhké půdy, tlejícího listí a jehličí. Z lesa bylo slyšet šumění listí a tajemné zvuky lesa vydávané pomalu se probouzejícími se nočními živočichy a skřípáním dřeva.
I ona byla noční živočich.  Cítila se lépe v nočním šeru a, než v plném slunci na lukách nechráněných stíny vzrostlých stromů. 

Zahleděla se do dáli. Za stromy u řeky ležela vesnice. V šeru západu slunce ji prozrazovaly jen tlumené světla ohňů. Vyrazila.

Lidského sídla si všimla na své poslední lovecké výpravě, kdy se odpoutala dál od smečky vedena podivnými vůněmi, které ji děsily i lákaly. 

Do vesnice vedla úzká vyšlapaná stezka. Když přiběhla blíž stavením, napojila se na širší uježděnou polní cestu. Les tu končil a dále byly pastviny a políčka. 

Vesnici byla plná vůní. Tak odlišných od těch lesních. Procházela se utichající vesnicí, skrývala se ve stínech. Většina lidí už nejspíš byla v nízkých hliněných domech. Vydala se dál. Když se na vesnici dívala z dáli, viděla ohně. Nikdy se nesetkala s tvory, kteří by se jich nebáli, kteří by s nimi takto zacházeli. 

Na ohně narazila za vesnicí. Dohořívaly. Sálalo z nich horko. Svým rudým světlem zahalovaly předměty v okolí do zvláštních odstínů. Tak jako západ slunce, pomyslela si. Mělo to v sobě něco podobného. Divokost a nezkrocenost - oheň i slunce.

Zůstávala v povzdálí a pozorovala dění u ohňů. Byli tu většinou mladí. Zpívali, bavili se. Ze žhavých uhlíků vytahovali brambory. 

Jásání u ohňů bylo hlučné. Se zaujetím pozorovala chování tvorů. Nepřestaly ji fascinovat. Byli tak jiní, než ostatní bytosti. 

Od ohně vyběhlo mládě. Měj ještě daleko od dospělosti. Byla jimi tak zaujatá , že se k nim přiblížila blíž, než chtěla. Když uviděla chlapce, ohlédla se po úkrytu. Keře, za kterými se původně schovávala, byly příliš daleko. 

Znehybněla a dívala se na hocha. I on se zastavil, když ji spatřil. S otevřenou pusou na ni zíral. I to bylo na lidech jiné. Všechny ostatní bytosti by se daly na útěk. Svou nynější formu si vybrala záměrně. Užívala si štíhlé svalnaté tělo plné energie. Líbily se ji i instinkty a smysly, které ji tělo předávalo. Ale teď, když poznala tyto tvory trochu zalitovala. Když se zrodila posledně poznala jen lesy, rozlehlé planiny a širou oblohu. Z výšky pozorovala divokou smečku vlků a i když se ji volný pohyb ve vzduchu líbil chtěla poznat tu divokost a nepoutanost tvorů na zemi.

Sedla si a snažila se chlapce nevyplašit. 

Zamrkal. Nevypadal ztuhlý hrůzou. Pod strachem ucítila stejnou zvědavost, jakou cítila i ona. Měl bosé nohy a na sobě ušmudlanou halenu, v ruce měl ještě pečenou bramboru. 

Udělal opatrný krok směrem k ní. Nespouštěl ji z očí. 

„Máš hlad?“ Zeptal se roztřeseným tichým hlasem. Sehnul se a položil pečenou bramboru na zem.
Poodstoupil a pozoroval, co udělá. Jeho hubené tělo se chvělo strachem. Přesto zůstal a díval se, jak čichá k bramboře a požírá ji. 

Moc jí to nechutnalo. Byla však zvědavá, co chlapec udělá. Aby jí někdo daroval jídlo, se ještě nestalo. 

„Donesu další jídlo.“ Zašeptal. „Přijď zítra. Donesu ti zase něco.“ Udělal pár kroků pozpátku, pak se otočil a rychle odběhl k ostatním.

Noc byla jasná. Pohyb po lese byl povzbuzující, vléval ji energii do žil. Její tlapy pružně našlapovaly na měkkou půdu. Nechala smysly a instinkty těla pracovat naplno. Pohltila ji noc. Svaly a smysly se napjaly, srdce začalo rychle bít. Byla připravena na lov. Vzrušení ji pohltilo. Lov byl úspěšný. Byla nejsilnější z predátorů v lese. Smečka, ke které zvíře patřilo, než si půjčila jeho tělo, byla kilometry daleko. 

Užívala si volnost pohybu. Divokou mysl plnou jednoduchých myšlenek. Užívala si lesa a jeho nočního života až do svítání. 

To už se ji celé tělo třáslo únavou. Pozřela poslední zbytky úlovku a spokojená a nesycená ulehla. Obloha na východě už začala blednout.

Schůzku s mládětem málem zaspala. Slunce už zapadlo, když dorazila na místo. Dnes se vesnici obloukem vyhnula. Šla přímo na místo setkání.

Chlapec už byl na místě. Seděl na pařezu a nervózně se rozhlížel. Ohně, které za vesnicí hořely minulou noc, byly vychladlé. Byl zde klid a po včerejším rozruchu, kromě zbytků ohňů nebylo ani památky.

Když ji uviděl, ztuhl a oči se mu doširoka otevřely. Nevěřícně se na ni podíval. Rychle sáhl do kapsy a vytáhl sežmoulaný zbytek placky.

Nerozhodně udělal krok. Pak ztratil odvahu a placku hodil jejím směrem a rychle se vzdálil. 
Instinkty zvířete proti této situaci protestovaly. Tak jak se jimi nechala vést v noci, tak je teď potlačila. Sklopila uši a přišla k placce. Snědla ji. 

Udělala pár kroků a lehla si. Dívala se, jak si chlapec dodává odvahy. 
„Můžeme být kamarádi?“ Zeptal se váhavě. „Nevím, proč s tebou mluvím. Jen… Je na tobě něco jiného. Jako bys mi rozuměla.“

Trvalo mu tři dny, než se ji odvážil dotknout. Nejprve to byly jen letmé nesmělé doteky. Zvíře v ní se bouřilo. Ona si však doteky užívala. Bylo to něco nového. Netušila, že zde může zažít takové souznění.

Přicházela před západem slunce na kraj vesnice. Nikdy se již neodvážila blíže. Nebylo třeba. Chlapec s ní trávil večery. Vyprávěl ji o životě lidí. Nejprve chodili na dlouhé procházky. Pomalu začali i lovit. Byl zprvu nešikovný a neměl výdrž. Nechápala, jak tito tvorové mohli v přírodě přežít. Brzo si však vše začal vynahrazovat vynalézavostí a ona pochopila, že lidé mají v sobě jistou sílu. 

Jen velice pozvolna nechávala na povrch vyplynout zvíře uvnitř ní. I ono se podivným způsobem připoutalo k chlapci. I tak raději jeho plné instinkty nechala uvolnit jen v noci na lovu, kdy se s chlapcem rozloučila. 

Běhali spolu po lese. Cítila jak si i chlapec užívá volnosti pohybu. Jeho neobratné tělo mělo svá omezení. Musela na něj čekat. Obíhala ho v kruzích, povzbuzovala ho k větší rychlosti, ke hrám. Váleli se spolu po louce. Musela být opatrná, aby ho nezranila. Musela být ve střehu, aby zvíře v ní nezískalo převahu. Vždy tam bylo, vždy se dralo na povrch. Bylo její součástí. 

Její vliv slábl. Za nedlouhou dobu ztratí nad zvířetem vliv. Vytratí se a zrodí znovu, až přijde její čas. 

---

Tentokrát to bylo jiné, cítil to. Jejich hry nebyly tak intenzivní. Byla jemnější. Nepovzbuzovala ho tak jako obvykle. 

Leželi unavení v trávě. Sedl si a vzal si její hlavu do rukou.

„Ty mi odejdeš, že?“ Zeptal se se smutkem v hlase. Do očí se mu draly slzy. „Proto si taková.“
Dala mu hlavu do klína a zakňučela. Užívala si poslední pohlazení. Pak vstala. Nechala chlapce stát na louce a odcházela směrem k lesu. 

Díval se na ni. Zastavila na okraji lesa a naposledy se na něj ohlédla. 

Dlouze lítostivě zavyla a pak vyrazila hluboko do lesů. 

Když zvíře dorazilo ke smečce, byla už pryč. Rozplynula se v zapomnění. Její duch bude dlít v okolní přírodě a čekat na správnou dobu, aby mohla být znovu zrozena.

---

Šla s tátou mladým břízovým hájem. Byl první den prázdnin. Měla novou šusťákovou bundu a gumáky. U babičky bude poprvé sama. Táta jí chtěl ukázat starý strom, ke kterému ho vázaly vzpomínky na dětství.

„Je staletí starý, na jeho objetí potřebuješ několik lidí.“ Ukázal s úsměvem široký kmen stromu.
Měl pravdu, byl to krásný rozložitý dub. Váhavě se jej dotkla. Byl tak majestátný. Nikdy tak velký strom neviděla. Zkusila ho obejmout. Její malé ruce se nedostaly ani do třetiny kmene.

--- 

Když jej objala, něco se stalo. Jako by ucítila souznění s přírodou. Najednou jako by les ožil. Slyšela jemná praskání větviček, zašumění listí, které dříve neslyšela. Vnímala jinak světlo, které se muselo prodírat listím, i vůně, ve kterých se mísila vlhkost zeminy, jehličí i pikantní vůně hub.

Zastavila se a rozhlédla se. Už nebyla sama. Nebyla sama ve svém těle. Vnímala přítomnost někoho prastarého. Síly, která má moc, znalosti i pocity tak silné, že o vše, co zatím zažila byl jen stín.

Zamrkala a ten pocit zmizel. 

Na čas...