Zima

Byl venku už příliš dlouho. Začal na něj doléhat chlad. Pravidlo, že venku se může zdržovat jen hodinu, se mu vrylo do kůže. Znal jej od dětství. A mnohokrát délku svého pobytu venku přiblížil k této hranici. A několikrát i za ni.

Bylo to spíše z trucu, kdy si chtěl dokázat, že se vyrovná ostatním, než z neopatrnosti. Nikdy však nezašel tak daleko. Až dnes.

Očekával, že nejvíce jej bude obtěžovat chlad. Víc ho však trápily oči. Bolely ho, i když měl ochranné brýle.

Sníh kolem mu začal připadat stejný. Uměl pojmenovat každý jeho odstín a vždy proměny sněhu vnímal jako výrazné a zajímavé. Nyní viděl před sebou jen bílo. Bílo zabarvené do ruda. Začínala jej bolet hlava a nohy se mu začaly zpomalovat. Když chvíli nemyslel na to, aby dával jednu nohu před druhou, zjistil, že stojí.

Mozek se mu zasekl v myšlenkách o situacích, které se staly vevnitř. Zjistil, že některé jsou jen vymyšlené. Přemítá o tom, jak by dopadly různé rozhovory a střetnutí s jeho přáteli i nepřáteli. A také, že znovu stojí.

Pravá noha dopředu, levá noha dopředu, pravá, levá…

Šlo to ztuha. Myslet na to jít dál. Pravá noha, levá noha.

Děti se mu smějí, že je holý jako mimino. Lékařka ho lituje, že mu bude všude zima. Jeho nadřízený mu odmítá dávat úkoly venku. Mnohokrát si představoval rozhovor s ním, kdy mu to vyčítá. Nikdy opravdu nenašel odvahu. A tak si tajně práci měnil s těmi, kteří ven neradi chodili. Vlastně hledal venku změnu. Zdálo se mu, že život v ledových chodbách nikam nespěje. Touha někam jít, hýbat se mu byla vždy vyčítána. Nechtěl se jí vzdát. Jen měl v poslední době pocit, že už není kam jít. Svět je tak malý a nudný.

V hlavě slyšel slova údivu od nadřízeného. Stál a usmíval se této představě.

Stojí. To mu prolétlo v hlavě. Stojí a nohy a ruce začínají být necitlivé. Přinutil se k pohybu. Každý sval v těle tomu odporoval.

Levá noha, pravá. Musel se podívat dolů pod sebe, jestli se jeho nohy opravdu pohybují. Levá, pravá. Vchod už nemůže být daleko. A jestli je daleko, to je to špatné. Velice špatné. Levá pravá. Nebo to byla pravá? Už nevěděl, kterou nohou hýbe. Oči měl zavřené. Jen občas je na škvírku otevřel, jestli se neblíží domov.

Jen jít dál, jít dál. Jiné myšlenky už byly někde daleko. Myslel jen na to, že jde dopředu. Nebo ne?

Na něco tvrdého narazil. Vztáhl ruku na výstupek, o kterém doufal, že je alarm přivolávající službu u vchodu a pak už byla jen tma.

 ---

Horko. Bylo mu neskutečné horko. Pokusil se nadechnout, ale jako by se mu do plic hrnul horký olej. Musí se vysvléct, najít alespoň trochu sněhu na ochlazení. Chtěl se hýbat, zmítat proti oblečení a horku, ale nešlo to. Nohy ani ruce ho neposlouchaly. K horku se přidala bolest a po chbíli spásná temnota a nevědomí.

---

„Snížili jsme teplotu a začal se zlepšovat.“ Slyšel hlas.

Slova byla podivně protáhlá a zastřená. Přikládal to svému stavu polospánku. Když však znovu přišel k vědomí a uslyšel další rozhovor, byl si jistý. Takto nikdo z jeho lidí nemluvil.

S návalem paniky si vzpomněl na dětské povídačky o lidech, kteří žijí hluboko ukrytí v zemi a nikdy na povrch nechodí. V povídačkách, kterými se strašily neposlušné děti, to byli lidé s nepochopitelnými úmysly, podivně velkými hlavami a chapadlovými rukami. Podzemní lidé unášejí děti, a občas je vrátí, ale ty pak mají na těle neobvyklé jizvy a už nejsou stejné.

Věděl, že je to nesmysl. Vždyť ani takové dítě neznal. Nebo ano? Malá Jonka, tu neviděli několik období. Dospělí tvrdili, že je nemocná, ale byla to pravda? I když byl někdo nemocný, přece jen chodil mezi ostatní. Alespoň na jídlo. Jonka bývala malá, neduživá. Po té, co na chvíli zmizela, zesílila a konečně se začala vyrovnávat ostatním.

„Jak to, že se dostal až sem? Není v lidských možnostech sem dojít.“

Kde to je? Jak to, že není možné sem dojít? A co s ním teď udělají?

Chtěl se posadit a připojit se k rozhovoru, ale nepodařilo se mu otevřít oči. Jen trhl rukou.

---

Pohnul rukou. Tentokrát to šlo. Cítil jen ztuhlost a únavu. Ucítil úlevu. Měl strach, že podzemní lidé na něm budou experimentovat. S úlekem si sáhl na hlavu. Byla stejně velká jako obvykle i ruce na obličeji cítil nezměněné. Pomal se odhodlal otevřít oči. Pálili ho, ale méně jak si pamatoval ze své cesty.

Byl v podivné místnosti. Ani nevěděl jaká je to barva na stěně. Byla hodně intenzivní. Nebyla to ani žlutě bílá, ani modře bílá.

Sáhl na stěnu. Struktura byla ještě podivnější. Nebyl to sníh, ani led. I když k tomu to mělo nejblíže. A hlavně byla horká.

V tu chvíli do místnosti někdo vešel. Měl na sobě oblečení podobné tomu, které používali pro práci venku. Nechápal proč tady, kde bylo hodně teplo, byl ten člověk takto oděn.

Zakuklený člověk začal vyprávět protáhlým hlasem.

---

„Odpoutali jste se od naší společnosti už před mnoha generacemi. Naše prostory nemohly pojmout vzrůstající počet obyvatel. Tví předci nesouhlasili s regulací a tak jme se rozdělili.

Vy jste zůstali ve východní části, my tady.“

Člověk vyndal z kapsy podivnou věc a stěna místnosti se rozzářila. Objevili se na ní místnosti podobné této. Hranaté a s neznámými barvami. Vše ten člověk komentoval. On však rozuměl jen části toho, co říkal. Jedna místnost byla obzvlášť podivná. Byla plná odstínů barvy, jako ta na stěně jeho místnosti. Ale ty barvy nebyly na stěnách, ale na podivných chaotických tvarech.

„Skleník je naše chlouba. Zachovali jsme skoro 80 procent původního rostlinstva.“

Pořád nechápal, co mu říká a hlavně proč k němu mluví. Využil jeho odmlky, kdy něco dělal s věcí v ruce a obrazy na stěně se měnily.

„To vy…“ Chtěl říct unášíte děti, ale rozmyslel si to. „Berete od nás děti? Je taková pověst o podzemních lidech. Jste to vy?“

Chvíli se na něj zaraženě díval, ale pak kývl a začal mluvit. „Nejspíš jsme to my. Ukázalo se, že naše společnost není stabilní. Vlastně vymíráme. Léčíme vaše děti, když jim neumíte pomoci. Buď pak žijí mezi námi, nebo se po uzdravení vrací domů.

Chci říct… Vaše cesta byla no… Účinnější. Přežili jste lépe než my.

Chtěli jsme se s vámi znovu spojit. Nabídnout vám naše město… Ale… Netušili jsme, že jste se za tak krátkou dobu až tak změnili.“

„Změnili?“ Pochybovačně zavrtěl hlavou a zkoumal muže, jestli přece jen neuvidí chapadla, nebo velkou hlavu. Přes jeho oblečení toho nebylo moc vidět.

Usmál se.

„Už to pozorujeme několik generací. Někteří z vás mají gen, který vám umožní snášet extrémní zimu. Ty ho máš. Tam, kde je tobě teplo, já mrznu.“ Ukázal na své oblečení. „Nedokážeme žít ve městech vytvořených ve sněhu, jako vy. Potřebujeme teplo.“

Zavrtěl nechápavě hlavou. „Zima byla vždy, je to prostě tak. Jak to, že vy potřebujete teplo?“

„Naše město je umělé. Nepocházíme odtud. My, ani vy. Přiletěli jsme sem, protože se naše planeta stala neobyvatelnou.“

Na zdi se objevil výhled, který moc dobře znal. Jupiter, měsíce a v dálce malé jasná hvězda, které říkali Slunce.

Pak se Slunce začalo zvětšovat a za chvíli viděli zašedlou nehezkou kouli, za kterou vycházela další menší.  

„Odtud pocházíme. Kdysi byla krásná, ale my ji zničili. Mysleli jsme si dlouho, že jsme poslední našeho druhu.“ Řekl smutně.

Jeho znalosti ho ohromili. Ano slyšel o nějaké dlouhé cestě svých předků. Slovo planeta mu toho moc neříkalo. Jen tam seděl a díval se na něj.

Obrátil se ke zdi a obrázky se znovu pohnuly. Tentokrát se objevila zarudlá koule.

„Byla ještě jedna loď. Ta přistála na Marsu. Spojení nefungovalo už před mým narozením. Teď se ozvali. Mají města, civilizaci.“

Muž se na něj zadíval.

„Loď, kterou jsme přiletěli, jsme zdokonalili a můžeme se tam vydat. Hledáme někoho, kdo je fyzicky schopen cestu uskutečnit.“  

Díval se na rudou planetu. Bál se jí. Byla tak jiná, cizí.

Zamrkal a otevřel ústa, chtěl říct, že on to rozhodně nebude.

Pak si vzpomněl na svou cestu. Na nutkání cestovat a na pocit, že je v pasti, ze které se nedá nikam jít.

Pomalu přikývl.