Zápisky z mého domu 8 - Stavba

Podzim je nebývale teplý, i když trochu deštivý. Stojím tu s rýčem v ruce a dívám se na svůj pozemek. Představuji si, jak bude dům vypadat. Viděla jsem plány a vizualizaci na počítači. Ale to není ono.

Když tady stojím mezi stromy, plevelem a přerostlou trávou vidím dům úplně jinak. V nákresu nejsou upravené záhonky, stromy obsypané ovocem, rozkvetlé květiny.

Kýchám a to mě přivádí k realitě. To co vidím ve své představivosti tu není. Dům, ale upravená zahrada.

Jen kus ne moc dobře posečené trávy a pár řádků poryté země. A místo zimní zahrady, ve které sedím u horkého čaje ve své představě, je tu jen opravený sklep a základy. Starý dům už zmizel, ale o to zahrada vypadá ubožeji. Je to, jako by jí něco chybělo. Bez obydlí je to opravdu jen kus země s neudržovanými stromy se spoustou plevele.

Protahuji si záda a dívám se kolem znovu. Ne to kouzlo je tu pořád, jen už vidím tu práci, kterou budu muset odvést, aby se ukázalo na plno.

Začala jsem s elánem a teď už jen přemýšlím, jestli ještě chvíli vydržet, nebo už mám dost. Z nákupu strunové sekačky jsem měla radost. Těšila jsem se, že na jeden zátah bude zahrada jako ze škatulky. A teď se tu dívám na kus poškubané trávy. Zjistila jsem, že je to dřina. Obzvlášť na tak zarostlé zahradě.

Ano, navrhli mi architekta, který navrhne zahradu a také zrealizuje. To jsem však nechtěla. Když zaplatím na dům a pozemek moc toho z dědictví nezbyde. A jestli si ještě něco vymyslím na domě, tak mě spíše budou chybět. A také se mi líbí zahrada taková, jaká je. Nic moderního nechci. A hlavně chci si to udělat sama.

V mé představě domu bylo, že bude co nejvíce nezávislý n okolní civilizaci. A to se týká i soběstačnosti v jídle. Zelenina, ovoce se přece dají vypěstovat. Měla jsem představu, že časem si pořídím i třeba kozu, slepice, nebo jiné zvířectvo.

Ale teď váhám. Zvládnu vůbec obyčejnou zahradu? Vzdychám a dávám rýč do sklepa k sekačce. Začátek bude nejhorší. Dát to tu do pořádku a pak se bude jen udržovat.

Sedám si na chvíli k horkému čaji. Dívám se kolem. Jsem v renovovaném sklepě. Je větší než se původně zdálo. Nakonec bude pod celým domem. Vejdou se tu barely na vodu pro případ sucha, místnost pro uskladnění zeleniny. Chci tu sušit to, co vypěstuji a možná někdy i saunu.

S unavenými zády vzpomínám na dceru. A malého Vojtíka. Je neuvěřitelné, že jsem babičkou.

Vzala jsem si dovolenou a Janči pomáhala. Naštěstí se Erik z chřipky trochu otřepal a Janča to od něj nechytla. A teď si dávají pozor, aby se malý nenakazil.

Jak jsem u nich byla, vypadalo, že se o sebe postarají. Vojtík byl jejich celý svět. Erik, i když pořád ještě unavený z nemoci se vzorně staral o Janču i o malého. Začala jsem cítit, že jsem tam navíc. Chci pomáhat, ale určitě ne to přehnat a moc se jim do života míchat. Usmívám se. Budu rozmazlovací babičkou.

Erik není jediný v mém okolí, co onemocněl. Většinou to chytli mladí lidé, ale i mí vrstevníci. Hrozivé zprávy přicházejí ze zahraničí. Je to jako živelná pohroma. Epidemie ochromila mnoho měst firem i institucí. Ale byli tam i dobré zprávy. Francie se už vzpamatovává a úmrtnost je malá, menší než u chřipek z předchozích let.

---

Dívám se na svou ubohou práci. Své představy o zeleninové zahradě redukuji na dva malé záhonky a předsevzetí vysadit pár nových stromků.

Odjíždím ke kamarádce. I ona nakonec onemocněla. Už je z nejhoršího venku, ale tak jako Erik je stále unavená.

Nechám kamarádku sedět a vařím si kafe a jí čaj. Breptám o Vojtíškovi a o domě. Nakonec si sednu a zeptám se na jejího muže.

Se slzami v očích zavrtí hlavou.

„Už ani nechodí domů. Je tam u nich. Prý je tam spokojený a nic mu nechybí.“ Zavírá únavou oči a po chvíli pokračuje.

„Ptala jsem se ho, co děti. Jak chce pokračovat. Že potřebují tátu.“ Popotáhla. „Nechtěla jsem říct, rovnou, že potřebují peníze. Ale je to tak. Nepotřebují tátu jakým je teď. Vůbec na ně nemyslí. Ale nevím, co mám dělat. Neutáhnu hypotéky. A už před dvěma měsíci mělo být zaplacené školné. A jemu? Jemu je to jedno.

Prý… Však bydlení se dá i pronajmout. A školné? Prý školy stejně nejsou k ničemu…“

Vysmrkala se a hned pokračovala. Jako by to musela všechno říct, dokud má sílu.

„Jako by to vůbec nebyl on. Nikdy nebyl tak lehkomyslný. To já vždy brala život víc zlehka. Shodli jsme se na školách pro děti, že se musí co nejlépe připravit na život. To on je vždy tlačil do cizích jazyků, když měli horší známky sám se s nimi učil. Nebo našel doučování. A teď? Je mu to jedno.

Dříve, když děcka chtěli na koncert, bylo to nemyslitelné. Měli povoleno jít na takové akce jen jednou ročně. O prázdninách a v doprovodu dospělého. Teď jim povolí vše.

On je tak… Tak spokojený se vším…“

Spokojený říkám si. Ano to o Michalovi říkala i Adéla. Jen ten nemá rodinu a jeho utíkání před zodpovědností nebylo nic nového.

„Je to určitě to sektou.“ Vzdychá.

Nedokážu ji moc pomoci a tak alespoň skládám nádobí do myčky. Při odchodu slibuji, že o Přirozených lidech něco zjistím.

---

Na internetu nacházím jen obvyklé lákací kecy. Tvrdí, že nejsou náboženství. Že učí lidi přijmout lepší životní styl. Zní to dobře. Poukazují na hektický moderní život. Na to, že žijeme životy, které po nás chce společnost. Výkonné, rychlé, nezáživné.

Musím to přestat číst, nebo taky podlehnu.

---

Michal mi vaří kafe a spokojeně se usmívá. Má na sobě vytahané tepláky s dírami a zašedlé triko s tmavými šmouhami. Přemýšlím, co na triku původně bylo. Pak uvidím část nápisu Kelly familly.

„Máma přehání. Práci mám, jen to není, to co by se jí líbilo. Ale mě to baví. Je v tom svoboda.“

Dívám se na něj a hledám známky fanatizmu, ale vidím jen zhýčkaného lenocha, který je velice spokojený. Má novou práci – rozváží pizzu. A taky ji nejspíš konzumuje soudě podle jeho zvětšujícího se břicha. Lehce se zmiňuji o kamarádce a jejím manželovi, který se také dal k Přirozeným lidem.

„Dal se k nim?“ Michal zdvihá obočí.

Chce se mi dodat k vám, ale jen se usměju. „Myslela jsem, že jsi u nich taky.“

„No… Byl jsem tam párkrát.“ Dává si nohy na stůl a otevírá krabici s pizzou. Nabízí mi jeden dílek a já si s mírným váháním beru. Musím uznat, že je dobrá.

„Jo je to tam fajn, ale nebaví mě to tam.“ Dodává s plnou pusou. „No, občas tam zajdu, když mě naštvou ty nervní lidi kolem. Tam je vždy pohoda. Jen kecáme, nebo tak. Měla bys tam taky zajít, jsi trochu napjatá.“

---

Smrkám a hlava mě bolí jako střep. Dokonce mám i horečku. Není vysoká, ale příjemné to není. Dávala jsem si přece pozor. Necestovala hromadnou dopravou. Mohla jsem to chytnout od kamarádky?

Dost přemýšlení. Jdu do postele s hrnkem zázvorového čaje.

V horečnatém snu se mi zdá o mém novém domě. Sedím na zimní zahradě v houpacím křesle a kolem je krásně upravená zahrada v plném květu. Na koberci vedle mě si hraje malé dítě. Jančin Vojtíšek. Ale něco je špatně. To, že nemůžu přijít na to, co je na snu to nejhorší.