Čarodějka

Stál uprostřed města a díval se, jak kolem plyne život. Dny, noci, světlo se měnilo ve tmu a tma přecházela ve světlo. Svědek minulosti, pozorovatel přítomnosti.

Měl v paměti doby, kdy toto místo bylo loukou, později lesem. Potom přišli lidé a většinu stromů vykáceli, postavili zde osadu. Jen pár chatrčí z hlíny. Byl plný života, mladý jako svět kolem něj. Tehdy se to stalo. Událost, která ovlivnila celou jeho další existenci. 

Den, kdy se spojil s lidskou bytostí, byl plný bouřek a vichrů. Neměl tyto dny rád, vítr ho zraňoval, a blesků se bál. Již nesčetněkrát viděl, jak blesk udeřil tak blízko a zanechal za sebou spoušť a zmrzačené stromy. 

Oslnivé záblesky se klikatily na temné obloze zahalené těžkými mračny. Vše skrápěly spršky studeného deště a hřmění dokreslovalo pohnutou atmosféru nasycenou energií.

Žena, která k němu přišla, byla promáčená naskrz lijákem a třásla se. Ne jen zimou, ale i rozrušením. Byla oblečená v režných šatech, jaké vídával na vesničanech, kteří se u něj občas scházeli, nebo procházeli kolem něj k lesu. Přesto na ní bylo něco zvláštního. Cítil to z ní, i když se to nedalo postřehnout žádnými smysly. Měla v sobě moudrost přírody. Hlubokou intuici, která čišela z každé její buňky.

Chtěla projít kolem, tak jako ostatní. Dál do lesů. Uklouzla a opřela se o něj. 

Jejich vědomí se propojila. Před ženou se otevřely dávné věky, dýchla na ni minulost místa, kterou nemohla zažít. Přesto ihned věděla, že to není ten, který hledá, byl příliš mladý. Bude muset čekat dlouho. Možná příliš dlouho.  Jak dlouho jeho život bude trvat? Staletí, dvě?

I on pocítil její živost. Pomíjivost těchto tvorů jej fascinovala, přesto jim záviděl. Byli tak jiní, tak volní.  Ten lákavý svět, který se před ním otevřel, byl neodolatelný.

Cítila jeho zájem. Váhala. Neměla moc času a najít jiný vhodnější by mohlo zabrat příliš dlouho. Znovu se ho dotkla. Propojení bylo tentokrát hlubší. Nabídla mu sloučení. Ne na věky. Jen na čas jeho života. Když zemře, ona bude volná. Vezme jej sebou, do života, který jej tak lákal. Nabídla poznání jiných míst, krátkého, ale intenzivního života lidí.

Přijal její nabídku, pak jen pozoroval, jak provádí rituál. Sundala si promočené špinavé šaty a sedla si pod něj. Trvalo půl hodiny, než se uvedla do transu. Její štíhlé tělo se lesklo vlhkostí deště. Začala se svíjet v divokém víru pohybů. 

Když její tělo i mysl splynula s ním, byla na hranici smrti vyčerpáním. Naplnila ji jeho životní síla. Pomalá, stálá a silná tak, aby ji udržel po staletí naživu. 

---
Pozorovala město s ním. Byli už skoro u konce. Jeho život byl delší, než předpokládala. Ne staletí, ale téměř tisíciletí.

Viděli toho tolik. Vzestup lidské civilizace prošel kolem nich. Byli svědkem, jak se krajina kolem nich mění. Když osada zanikla, byla zde znovu louka. Potom v dáli rostlo město, až jeho hranice spolkly i toto území.  

O té doby skomíral.  Parčík, ve kterém stál, byl obklopen budovami. Jeho rozeklaný kmen byl plný jizev, většina větví byla seschlá a polámaná. Na jeho dříve majestátný kmen byl žalostný pohled. 

---
Z okna se díval na náměstí. Míval ten výhled rád. Už jako malý rád pozoroval na strom v parčíku ve středu. Pamatoval jeho zelené listí a mohutné rozložité větve. Nyní byly větve ořezané a další den ze dne schly přímo před jeho očima. Byl horký letní den, schylovalo se k bouřce. Naposledy vyhlédl z okna a šel spát.

Probudilo jej bouchání okenice a hřmění. Venku se zvedal vítr, temnou oblohu křižovaly blesky, chvílemi tak intenzivně, že bylo světlo jako ve dne. Vyhrabal se z postele a šel zavřít okno. V polospánku se podíval do parčíku. 

Zazněla rána zároveň s bleskem. Do starého dubu uhodil blesk. Na chvíli jej to oslepilo. Pak už jen viděl, jak strom zachvátily plameny. Nebyl to však hořící strom, který upoutal jeho pozornost, ale žena ležící u jeho kmene.

---
Třásla se zimou. Zabalil ji do deky a položil na gauč. Chtěl zavolat záchranku, zabránila mu v tom. Bylo to jen gesto, zavrtění hlavou, když aktivoval mobil. Potom omdlela.

Díval se, jak spí. Vypadala jako z jiné doby. Neměla sluchátko mobilu, piercing, upravené řasy ani make-up. Sledoval její poklidné oddychování. Jako by neměla žádné starosti. Byla krásná ve svém přírodním vzhledu, čišel z ní prostý život.  

Usnul v křesle při přemýšlení o tom odkud je a co s ní bude dělat.

---
Počkala, až usne. Tento svět byl jiný, než ten, ve kterém se narodila. Byla to už staletí, co naposledy ucítila někoho podobného jí.  Někoho, kdo by měl v sobě sílu přírody. V její době jim říkali divoženky, čarodějnice. Doufala jen, že jsou někde v lesích, daleko od těchto lidských sídlišť. Ten, co ji tehdy přijal a splynul s ní, byl stále na jednom místě, nevěděla, co se děje v jiných místech. 

Byl v ní, v každé její myšlence. Těšil se z nabyté svobody. Chtěl cestovat, najít lesy, poznat jiné kraje. Potlačila tu touhu jen stěží, ještě nikdy spolu tolik nesoupeřili. Chtěla jeho touze vyhovět, jen nejprve musela zjistit jak přežít. A v této době, tak jiné, tak barbarské, to nebude snadné.

Mnoho věcí znala z pozorování, o jiných neměla ponětí, co v tomto světě znamenají. Cítila zde jen málo síly, ze které mohla čerpat. Jediná živá bytost, ze které mohla čerpat, byl muž spící v křesle. Silný a zdravý, přesto jeho životní síla byla narušená.

Nechápala, že lidé bez schopností využívat sílu, vůbec přežili. Uvězněná sledovala ten proces několik staletí.  Lidé jako ona byli upalováni a vražděni. A v této podivné době, kdyby se někdo takový narodil, byly by jeho schopnosti rozvinuty? 

Její matka, která jí byla i učitelkou, to předpovídala. A také, že po dlouhé době temna se lidé se schopnostmi navrátí. Možná se jich před světem skrylo víc. Tak jako ona byli uvězněni v čase a čekali na pokračování svého života. Podle proroctví se měl objevit člověk, který ukáže lidem cestu zpět k přírodě a její síle. 

---
Vzbudila ho vůně kávy. Žena seděla v kuchyni u stolu. Byly tam nachystány dva hrnky plné voňavé tekutiny. Sedl si a usrkl z hrnku. Káva voněla jinak, chutnala lépe než obvykle.

„Řekneš mi něco o sobě?“ Zeptal se zvědavě.

Na krku jí bylo vidět znaménko. Dědili jej všichni lidé se schopností. Podle něj je ostatní lidé poznali, bylo to jejich Kainovo znamení, jejich zkáza. Ale muž před ní jej jen přeletěl pohledem. Neříkalo mu nic. Byla to první pozitivní věc, nemusela se bát. 

Usmála se na něj. 

Viděl jen ty její oči. Tak hluboké. Ztratil se v nich. 

„Ty mi řekni o tomto světě. Znám jej jen málo.“ Její hlas zněl jako z dáli. Lákal jej, byl tak smyslný.
Trvalo jen chvíli, než podlehl.  Jeho citová vyprahlost a nedostatek síly přírody v okolí jej učinila bezbranným. Bylo to až nudně snadné. 

---
Jejich námluvami se staly cesty po světě. Vyhověla tak nutkání toho, který s ní splynul. Poznávala tak svět plný techniky, vyčerpaný a bezbarvý. Byla to jejich posedlost těmito věcmi, že se od nich síla odvrátila. Byli slabí a nešťastní, neuměli prožít život naplno.  

Hledala i lidi jí podobné, našla však jen stíny. Ti, kteří mohli schopnosti mít, byli vychováni bez víry v ně. Tápali na povrchu a nikdy se nedostali k samotné podstatě síly a k jejímu využití.
Přála si to změnit, jediná možnost byla předat své vědomosti dál. 

---
Pořídili si chatu uprostřed lesů. Načerpala tu síly. Její schopnosti se vrátily. Svého manžela ovládla dokonale. Navenek to vypadalo, že to on vybral jejich asketický život v lesích. 
Spoutávala ho sílou přírody, stal se na ní závislý. Nedovedl si jí opatřit sám. Byl na ní závislý, i když si to neuvědomoval.

Po dlouhém hledání našla lidi se schopnostmi, začala je učit. Byli komunita sama pro sebe. Vše se ubíralo k její spokojenosti. Ten, co s ní splynul, se nabažil cest a prostředí uprostřed lesů se mu líbilo. Jeho životní síla, tak jako její začala slábnout po narození dcery. Věděla to, byla to daň za staletí strávená čekáním. Přesto nelitovala. 

Její síla již nestačila na udržení manžela v její závislosti. Jednoho dne zjistila, že je pryč. Moc jeho odchod nevnímala. Bylo toho tolik, co musela udělat.

--- 
Nedovedl si vysvětlit, že byl s tou ženou tak dlouho. Jak je možné, že podlehl jejímu vlivu? Vždy byl rozumný pragmatický člověk. Až teď viděl podivný život, který vedli uprostřed lesů. Nebyl zodpovědný jen sám za sebe. Byla tam i jeho dcera.

Vysvětlování situace na policii bylo složité. Styděl se za to, co s tím ta žena udělala. Kdyby tam nezůstala jeho dcera, nikomu by o tom neřekl.

---
Síly jí zbývali na jediné, předat vědomosti dceři. Ta byla příliš mladá a její síly však slábly každým dnem. Zasvěcení muselo proběhnout co nejdříve. 

Shromáždila ty, které vybrala a učila. Příprava rituálu byla pro ně velkou slávou. Vše vypadalo dokonale. V noci, kdy nastane úplněk, bude proveden rituál předání moci a vědomostí. Její dcera, dnes ještě dítě, bude od zítřka čarodějkou.    

---
Její tělo se vlnilo v záchvěvech posledních sil. Její učedníci stáli v kruhu kolem nich. Ona a její dcera seděli čelem k sobě. Dotýkaly se špičkami prstů. Tělo dítěte bylo napjaté jako luk. Přijímalo vše, co jí matka v posledních minutách života vysílala. 

Dívka cítila, jak ji zaplavují informace pocity i prožitky. Bylo toho tak mnoho. Naplnila ji moudrost přírody. Pocítila pochopení síly přírody, tíhu zodpovědnosti i volnost myšlenek. 

---
Uslyšela hluk kolem. Kruh učedníku se roztrhl. Někdo ji odtahoval od matky. Rituál nebyl dokončený, ještě jí nepředala všechno.  Při rituálu neviděla co se kolem děje. Teď, když ji násilně odtrhli, uviděla svou matku nehybně ležící na zemi.  Rozplakala se. 

Policista, který ji odtahoval, povolil sevření. Posunula se k matce a jejich oči se naposledy setkaly. Stiskla jí ruku. 

„Žij, uč se a uč ostatní.“ Vydechla naposledy s pohledem do očí své dcery.

„Budu, slibuji.“ Poslední informace se přenesly. Rituál skončil. Zaplavil ji pocit poznání a smíření. V posledním pohledu matčiných očí uviděla svůj osud, cestu, která ji byla předurčena.